Mnišská komunita je místem bratrských vztahů, ale podle slov Řehole je v prvé řadě místem duchovního boje. Každý svádí tento boj sám a druzí si toho mnohdy vůbec nemusí všimnout – a přece tento zápas náleží všem, protože komunita je živý organismus, jedno tělo.

Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.“

(1. list Korintským 12,26)

Každý mnich ví, že komunita představuje tu nejlepší půdu pro jeho duchovní růst. Nakonec se ukáže, že dny plné starostí a napětí byly příležitostí k získání netušené odvahy a lásky, která dozrála, aniž o ni sám usiloval. Pod drsným povrchem lidské povahy nalézá opravdovou – byť mužnou a jen zdrženlivě projevovanou – srdečnost bratrských vztahů. Netouží po něze, která by ho chránila jako dítě, nevyhledává snadné spojenectví, které oslabuje smysl pro celek. Zůstává pozorný a prozíravý, má důvěru ve své bratry, opírá se o ně. Hodně od nich požaduje, ale ještě více dává.

Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.

(2. list Korintským 13, 11)