Bratrský život v komunitě
V klášteře je komunitní život zároveň lidskou oporou i náročnou askezí. Existuje jen málo lidských společenství, která by byla natolik různorodá, a přitom vedla tak intenzivní společný život jako mnišská komunita. Tím, co mnichy spojuje, nejsou společné záliby, mimořádné schopnosti, ba ani vzájemné sympatie či pokrevní pouta. Přestože do kláštera přicházejí lidé zcela rozdílní – až se zdá, jako by se tu shromažďovali náhodou –, žijí zde společně po celý život a vytvářejí pestrou mozaiku různých generací, sociálních vrstev, nadání a povah. Nespojuje je nic jiného než jejich společný Cíl. A to není málo!
„… vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se“
(Skutky Apoštolů 2, 42)
Mnišská komunita je místem bratrských vztahů, ale podle slov Řehole je v prvé řadě místem duchovního boje. Každý svádí tento boj sám a druzí si toho mnohdy vůbec nemusí všimnout – a přece tento zápas náleží všem, protože komunita je živý organismus, jedno tělo.
„Trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.“
(1. list Korintským 12,26)
Každý mnich ví, že komunita představuje tu nejlepší půdu pro jeho duchovní růst. Nakonec se ukáže, že dny plné starostí a napětí byly příležitostí k získání netušené odvahy a lásky, která dozrála, aniž o ni sám usiloval. Pod drsným povrchem lidské povahy nalézá opravdovou – byť mužnou a jen zdrženlivě projevovanou – srdečnost bratrských vztahů. Netouží po něze, která by ho chránila jako dítě, nevyhledává snadné spojenectví, které oslabuje smysl pro celek. Zůstává pozorný a prozíravý, má důvěru ve své bratry, opírá se o ně. Hodně od nich požaduje, ale ještě více dává.
„Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky, povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní, a Bůh lásky a pokoje bude s vámi.“
(2. list Korintským 13, 11)