Ticho a klauzura
Svatý Benedikt hovoří o tichu již od prvních kapitol Řehole, mezi poslušností a pokorou. To vypovídá o významu, který mu přikládá. Trapisté po vzoru svých cisterciáckých zakladatelů praktikují ticho (silentium) zvlášť pečlivě. Snaží se zachovávat mlčení při společném životě, během jídla v refektáři naslouchají četbě, používají jen krátkou účelovou řeč při práci či znakovou řeč. To nijak nenarušuje jejich vřelé vztahy a nebrání jim hovořit podle potřeby se staršími mnichy, kteří je podporují v každodenním životě.
„Tomu, jenž má moc vás upevnit ve shodě s Evangeliem, které zvěstuji hlásáním Krista, zjeveným tajemstvím obklopeným mlčením po věčné časy… jemu buď sláva na věky věků!“
(Řím 16, 25-27)
Ticho je tajemství, které lze lépe praktikovat než vysvětlovat. Chceme-li postihnout duchovní hodnotu ticha, mluvení o něm nás daleko nedovede. Kdo se dobrovolně ponoří do ticha a umlčí hluk, který ho obklopuje, ten začíná chápat, oč běží. V duchovní rovině je ticho pochopitelně spjaté s nasloucháním. Noříme se do ticha, abychom slyšeli tichý, jemný hlas Pána, který mluví v „šumu lehkého vánku“.
„Bylo mu řečeno: „Vyjdi a postav se před Hospodina na hoře.“ A hle Hospodin přešel. Nastala velká smršť, tak silná, že štěpila hory a tříštila skály před Hospodinem, ale Hospodin v té smršti nebyl; a po té smršti zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl; a po zemětřesení oheň, ale Hospodin v tom ohni nebyl; a po ohni šum lehkého vánku.“
(První kniha Královská 19, 11-13)
Kořeny ticha ovšem sahají v našich srdcích mnohem hlouběji, než je zadržení slov. Právě vnitřní ticho umožňuje modlitbu. Aby mohl hovořit k našemu srdci, Bůh nám ukládá mlčení:
„Dávej pozor, Jobe, dobře mě poslouchej, mlč, mám ještě co povědět. Máš-li co říci, odpověz mi, mluv…Když ne, poslouchej mne, buď potichu a já tě naučím moudrosti.“
(Job 33, 31–33)
Ticho předpokládá, že se naučíme tlumit hluky zaměstnávající naši představivost stejně jako ty, které doléhají k našim uším: reptání, nářky na druhé, pošetilé plány, temné touhy… Svatý Benedikt vyzývá, abychom tyto myšlenky „ihned roztříštili o Krista a vyjevili duchovnímu otci“ (Kapitola 4). Je to boj na celý život. Častým opakováním krátkých modliteb, invokací, se mnich učí naslouchat „tichému, jemnému hlasu“, v němž je přítomen Bůh.
„Ztišil, zklidnil jsem své srdce. Jako dítě v klíně matky, jako dítě zkonejšené ztichla ve mně duše má.“
(Žalm 130, 2)
Klauzura vymezuje prostory vyhrazené pouze pro komunitu. Vyjadřuje povinnost mnichů žít v tichosti a v odstupu, aniž by byli odděleni od svých současníků.
Sociální sítě a internet, které jsou dnes nevyhnutelné pro práci i sociální vazby, používají mniši s uměřeností. V klášteře je spojení přerušeno od 19:30 do 7:30.