Kázání otce opata ze Sept-Fons při příležitosti 30. výročí úmrtí otce Jeronýma

Pokud nám liturgie nepředepisuje jinak, slavíme každý měsíc mši za své zesnulé spolubratry. Všichni bratři, všichni ti, kdo nás předešli na svaté místo, mají právo na naše přímluvy a je naší povinností je věrně vykonávat, neboť věříme, že jiní se jednou budou takto přimlouvat za nás. Je ovšem pravda, že někteří z nich mají nárok na naše zvláštní uznání. Tak je tomu v případě otce Jeronýma, od jehož smrti uplynulo 30. let, jak si nyní připomínáme.

Dnes ráno se za něj modlíme a vzdáváme chválu především proto, že on sám nám zanechal příklad muže modlitby. I jiní bratři byli horliví v modlitbě; on však dokázal něco více. Dokázal předat dál umění sloužit Bohu mnišským životem, umění promyšlené a zároveň praktické, prosté a přístupné, umění, které nejdříve vyzkoušel sám na sobě, než je nabídnul druhým. Díky němu můžeme také my, budeme-li kráčet v jeho stopách, prožívat účinnou a věrnou lásku k osobě našeho Pána. A kromě tohoto nám otec Jeroným zanechal ještě další poučení, jehož cenu stvrdil čas: Člověk, který se vytrvale modlí, nevyhnutelně vyvolává negativní reakci. Musíme se tedy důkladně vyzbrojit, abychom obstáli v bouři a nikdo a nic nás nepřiměly vzdát se tohoto vzácného povolání, a obzvláště ti ne, kteří si myslí, že mohou poučovat druhé bez osobní zkušenosti.

Stálou a neochvějnou věrnost o. Jeronýma si můžeme osvojit i my, budeme-li ho následovat po cestě, po níž kráčel před námi. Nepotřebujeme k tomu nic než víru, trpělivost, zdravý rozum a pořádnou dávku humoru. Nechť nám Bůh, tak jako kdysi jemu, udělí tento dar a dá svému věrnému služebníku věčný odpočinek, po němž z celého srdce toužil.