Briefe an unsere Freunde

Je správné žádat Vás o peníze?

Mezi přáteli Nového Dvora žijí někteří v určitém blahobytu, jiní třou bídu, jak víme. Ať je všem jasné, že účelem našich dopisů a našich webových stránek není především žádat o peníze. Přesto zůstává otázka: Je to správné?

Řekněme si nejdříve něco o životní úrovni mnichů. Když Petr Damiani, který se později stal světcem, ale zatím byl pouze kardinálem, navštívil Cluny coby legát papeže Alexandra III., byl pohoršen tamější hojností stravy. Opat Hugo, který ještě nebyl světec, ale také se jím později stal, poradil nerozvážnému muži, aby žil životem mnicha jen po dobu osmi dnů. Asketický kardinál tuto lekci přijal a velmi rychle a rád uznal, že opat z Cluny má pravdu. Po této rychle odvolané kritice si Pierre Damiani uchoval z oné návštěvy obdivnou vzpomínku.

Třebaže je dormitář, ve kterém spíme, vybaven dobrými matracemi, odstrašil by většinu našich dárců. Je tu jen společná umývárna. Nikdy nejezdíme na prázdniny, nechodíme do kina ani do divadla. Rozhlas a televize jsou nám cizí. Pouze noviny a knihy nás informují o aktuálním dění. Jestliže se nebojíme při slavných slibech nebo kněžském svěcení připravit pro naše hosty i pro sebe dobré jídlo, všední strava je prostá a bezmasá. Všichni nosíme stejný hábit, často spravovaný, laciné sandály. Bratři z Nového Dvora nemají vlastní osobní automobily; když musí cestovat, berou si jeden ze tří vozů komunity.

Pracujeme méně než ve světě, to je pravda, ale nepřetržitě a mlčky, abychom zasvětili více hodin denně společné nebo osobní modlitbě. Protože naše hospodaření je v současnosti zdravé, dáváme jiným, kdykoli je to možné, část výtěžku své práce. Nikoho jistě nepřekvapí, že tomuto rozdělování neděláme reklamu (Ať neví tvá levice… Mt 6,3).

Mnišská komunita dospělých, kterou Bůh volá k životu modlitby a která pracuje na místě, přijímá hosty, formuje své mladé, pečuje o nemocné a bdí nad svými umírajícími, potřebuje infrastrukturu, která se podobá spíše vesnici než rodinnému sídlu. Práce komunity jí nedovoluje tuto infrastrukturu ani postavit, ani udržovat bez pomoci.

Je pravda, že nikdy není snadné rozeznat – ani ve světě, ani v klášteře – hranici mezi prostotou a hojností, postřehnout, kdy se začíná objevovat zbytečný přepych, v jaké míře je správné dávat, kolik a komu.

Šlechetnost křesťanů zůstane pro život církve a pro podporu chudých stále nepostradatelná. Stále? Sbírky organizoval již svatý Pavel. Dejte dar nám nebo někomu jinému, ale darujte!

P. Georges, cellérier de Nový Dvůr